Na začátek musím odkrýt karty i já. Jsem slávista. Můj dědeček za Slavii hrál a ve 170. derby ji dokonce trénoval. Můj postoj ke Spartě vychází z klubové symboliky Slavie. Bílá barva je symbolem čestného boje, v němž protivník není nepřítelem, nýbrž uznávaným soupeřem. Dvě sešívané poloviny dresu však odkazují i na onen věčný boj mezi odpuštěním a nenávistí (taková česká forma jin a jang). Z lidského hlediska uznávám ty sparťanské fotbalisty, o kterých něco málo vím, a kteří svou fér hrou prokázali svoje nejen mravní kvality. Jmenovitě se jedná o dnes nejlepší hráče Sparty – Josefa Hušbauera a Leónarda Kweukeho. Samozřejmě nesmím zapomenout i na trenéra Lavičku. Kdybych dle stejných kritérií hledal ve Slavii, dostal bych se k podobnému číslu – u nás bych našel Standu Vlčka, asistenta trenéra Poustku a snad i Jaromíra Zmrhala. Přesto si dnes stoupnu do kotle, budu nadávat rudým a podporovat červenobílé. I já se dnes stanu obětí sešívaných dresů – budu dobrý i zlý.
Profesor Sokol si v knize Člověk a náboženství (str.43-44, Praha 2004) správně všímá sváteční, slavnostní (až náboženské) povahy rituálu velkého fotbalového zápasu, kam jistě lze dnešní derby zařadit. Na velkolepém stadionu bude křepčit 20 000 symbolikou ověšených lidí. Stejně jako například Velikonoce se derby v Edenu koná pravidelně jednou za rok – je to svátek definovaný delší tradicí, která přesáhne i naše životy. Chování mas lidí, ovládaných organizovaným kolektivním chováním, bude určovat nejen dění na hřišti, ale i slávistický „rozeřvávač – pontifik“ Lukáš Strašák Vala. Moje očekávané chování na stadionu (výkřiky smrt Spartě apod.) tedy dnes částečně omlouvá ona sváteční událost, ve které je povoleno mnohé.
Odmítám však adoraci hráčů, kteří Slavií (i Spartou) procházejí jen jako další firmou. Hráčů, kteří dnešní zápas berou jako pouhý „džob“. Ono jde totiž o víc. Jde o pro dnešek povolené rozdělení na MY a ONI. 118 let stará křivda stále žije.