Josef Hušbauer popisuje celou situaci takto: „Ta teč byla evidentní, takže jsem začal couvat do obrany. Když jsem pak viděl, že si toho rozhodčí nevšimli, musel jsem se přiznat. Bylo by to nespravedlivé a navíc trapné, protože to bylo hrozně vidět.“ Jeho spoluhráči, především kapitán Huňa a trenér Marko, ale byli jiného názoru. Hušbauer to popisuje slovy: „Pustilo se do mě více hráčů, i trenér něco říkal. V šatně to pokračovalo. Ale nenadávali mi, spíš radili, ať to příště nedělám.“ Kapitán Příbrami Daniel Huňa řekl: „On je to (Hušbauer) hodný kluk, jenže tohle byla hloupost. Pánem jsou tady rozhodčí. Ve fotbale jde především o tři body.“ A jsme u toho.
„Pánem jsou tady rozhodčí.“ S touto větou nelze nesouhlasit. Rozhodčí, vyžadující dodržování pravidel, umožňují na hřišti svobodné měření sil. Jenže si musíme uvědomit, že snažení 22 hráčů na hřišti sledují pouze tři rozhodčí (v Evropské lize se letos prováděl experiment, kdy utkání řídilo pět soudců, jeho výsledky ale ještě nebyly zveřejněny). Je tedy nemožné, aby si rozhodčí všimli všech přestupků na ploše 6000 m2. Proto musí hráči s rozhodčími spolupracovat v mezích svého svědomí. (Mnohem složitější a závažnější případ se stal loni v baráži o fotbalové mistrovství světa. V odvetném zápase hrála Francie proti Irsku a jeden z nejlepších fotbalistů současnosti Thierry Henry nahrál na postupový gól Francie rukou (a nepřiznal se). Ale o tom třeba jindy.) Pánem na hřišti jsou tedy rozhodčí, ale je v zájmu hráčů, aby sami hráli podle svého nejlepšího svědomí. Jen tak si mohou být jistí, že jim někdo (v nejhorším případě) nezláme nohy mimo pohledy rozhodčích.
„Ve fotbale jde především o tři body.“ Tato věta pana Huni je poměrně velký (ale dost zažitý) nesmysl. Argumenty, které mě k tomuto tvrzení vedou, se pokusím popsat v již zmiňovaném příštím článku. Pokud se na fotbal totiž podíváme holistickým pohledem, zjistíme, že tři body za výhru jsou jen jakási třešnička na dortu sportovního klání, které přesahuje naše klasické chápání hry.
Trenér Příbrami Marko završil mudrování nad Hušbauerovým jednáním slovy: „Pro mě je to klukovina. Ve fotbale vyhrávají ti vyčuranější.“ Já mu na to po shlédnutí čtvrtfinálového zápasu Ligy mistrů mezi Barcelonou a Arsenalem Londýn můžu pouze říct: „Ve fotbale vyhrávají ti nejlepší. A vyčůranost mezi ideální vlastnosti fotbalisty (ani člověka) nepatří. To je naše velká česká mýlka.“
Proto bych chtěl panu Hušbauerovi na závěr poděkovat. Jak je takovéto gentlemanské chování vzácné v pralesních ligách (pralesní ligy jsou nejnižší české fotbalové soutěže (7. a 8. liga)), tak ještě vzácnější je na profesionální úrovni, kde jde hráčům o živobytí. Po utkání Josef Hušbauer odpověděl na dotaz, zda se přizná v podobné situaci i příště: „Pokud to bude na naší půlce, tak asi ne. Budu nad tím víc přemýšlet.“ Chtěl bych mu tímto článkem ještě jednou poděkovat a vzkázat, ať se s klidným srdcem vyprdne na rady svých spoluhráčů, a ať dál jedná v duchu fair play. Má to totiž smysl.