Člověk furt něco hledá, a když to najde, tak je mu to málo… Už jsem pěkně dlouho nebrečel. Aspoň si nevzpomínám, kdy naposledy, takže to bude určitě dlouho. Minimálně rok, možná dva. V sobotu večer jsem ležel v posteli a z kuchyně z kazeťáku (vlastně jsem brečel několikrát při krájení cibule, ale to neplatí, protože to není fér hra) mi přes otevřený dveře hrála Mňága a Žďorp. Ležel jsem v tý posteli, už bylo určitě hodně po půlnoci a najednou se mi z očí začly koulet slzy.
Dva dny na to zas. To jsem taky ležel v posteli, ale už ne doma na vesnici, ale na privátu v Praze. Usínal jsem při poslechu audioknihy Škola malého stromu od Forresta Cartera. Nechci se tu osobou Cartera zabývat, neznám ho, necítím se oprávněnej k tomu ho soudit, a wikipedie… no, kdo ví, jestli nám nelže? Bůh suď. Ať je to s panem Carterem jak je, ve Škole malého stromu zachytil neskutečně krásnou atmosféru štěstí a lásky. Když na konci knihy umřeli všichni, kdo v příběhu za něco stáli (až na Malýho Stroma samozřejmě), brečel jsem podruhý. Ne kvůli umírání, to je potřeba a nevím, co bychom si bez něj počali, ale brečel jsem, protože příběh skončil dobře. Životy babičky a dědečka, Vrbovýho Johna i Modráčka skončily přesně tak, jak měli. Umřeli příčetní, klidní a důstojní, jak se na Čerokíje patřilo. Krása.
Už menší krása byla čtvrteční remíza Slávie se španělskou Valencií. … utíká, vrací se, běží a křičí … písnička na dobrou noc pokračuje. A jako by popisovala i ustrašený výkon sešívaných hráčů utíkajících po křídle za balónem nepřesně nahraným do běhu, vracejících se do obraného bloku, který evidentně pokulhával, běžících na bezzubou zteč k soupeřově brance a křičících bolestí při každém dotyku s protihráčem. Achjo. Ale o tom snad někdy jindy.
Náladu jsem si spravil v sobotu. Šel jsem se podívat na přednášky o Ernestu Gellnerovi, zesnulém to sociologovi. Sezení se konalo v prostorách CERGE v ulici Politických vězňů. Byla to jedním slovem bomba. Je pravda, že jsem debatě učených doktorů, docentů a profesorů pramálo rozuměl, ale to není důležitý. Znovu jsem si totiž uvědomil a sám sobě připomenul, jakou cestou chci v životě jít. Že nechci být klasický filolog ani historik světového formátu, nechci být ani docent filozofie. Miluju učence a ve spojení se zálibou v hoštění budu jednou (doufám, dá-li pámbů) organizátor, hostitel a fanoušek učených diskuzí. Jestli se jí dožiju, tak mě čeká vzrušující budoucnost. Tomu věřím a studium na FHS můj názor jen umocňuje.
Každopádně se už musím sebrat a jít na očkování proti žloutence. Nejen že mne už dlouho znervózňují uleptaná madla v prostředcích MHD, kterých se držím během snídaně. Stalo se mi i něco jiného. V neděli jsem jel tramvají od babičky a dědy z Vršovic na privát. Měl jsem Lolíka Matlafouse na klíně a koukal jsem z okna na Vltavu, když přistoupila parta tří dělňasů a jeden z nich si sedl naproti. „Můžu si ho pohladit? Nekouše?“ Po mém zavrtění hlavou na znamení, že Matlafous je hodná, si s Lolíkem začal hrát a hladil ji po hlavě. To mi nevadilo. Po chvíli se podíval na svoje špinavý ruce plný strupů. Doufal jsem, že nenastane to, co… Nastalo. Začal provádět večerní hygienu. Drbal si špinavý ruce ještě špinavějšíma nehtama. Pak se jal mačkat si nezahojený strupy na hřbetu ruky a hnis si utíral do zamaštěný bundy Chicago Bulls. Říkal jsem si: „To se tě netýká, vole, buď v klidu, sám si ničí zdraví, nekoukej se na něj.“ Dokončil hygienu, popotáhl ucpaným nosem a …
… začal hladit Lolíka po hlavě. Fakt bych se na to očkování neměl vykašlat. Na druhou stranu písnička, která mě celým týdnem provázela, končí slovy: … jako by to za to stálo?
Asi si hodím korunou.